Bez jména
Stávala při mě, když bylo mi těžce,
kráčela po mnohé neschůdné stezce.
Smuten když stával jsem na kraji propasti,
v slzách jí vyprávěl pohádky o strasti.
Potkal jsem ji jednou na říčním břehu,
měla v očích smutek — smutek a něhu.
Strach projel mnou, uštknut tím bolem.
Jen netečný večer snášel se kolem…
Vědel jsem že tak muselo to být,
stejně nesvedl jsem slzy v sobě skrýt,
když říkala, že neuvidíme se již —
skryla tvář a přikročila blíž,
poprvé v životě obejmout jsem ji směl,
lkala se slzami, hlas se jí chvěl.
Roztáhla perutě, skryla nás v ně,
láska nás dusila v překrutém sně.
Ustoupila o krok, o dva, zvedla zrak,
přes slunce přelétl temnotemný mrak,
naposled vzhlédla, křídla napnula.
Byl jsem sám, jen po tváři slza mi kanula.