Hlad
Škodolibý smutek zas se do mě zakous,
jsem sám, není ke komu mluvit, s kým se smát.
Nevím, občas cítím se jak hrozný morous,
snad ani nic nechci, jen svým smutkem se lkát.
Dlouho jsem nic neslavil a nechci začínat zas,
Nebo snad, nevím sám — stejně bych si to skazil.
Asi není pro mne radost, sláva ni kvas,
Ale nedá se říct že bych se příliš snažil.
Nemám rád lidi, společnost mne dusí,
jen pár jich dokážu mít opravdu rád,
Jsem skutečně vděčný za těch několik duší,
Zůstanou mi věrní navždy snad.
Nevím čím bych se stal, hrozné být to musí,
být úplně sám. Mám jako každý, po lásce hlad.